600 let od první písemné zmínky o Babí a 120 od založení školy.
Stručná historie Sboru dobrovolných hasičů v Babí
Titulní strana naší publikace
Babský sbor byl založen v roce 1866. Proč tedy slavíme všechna výročí v letech končící sedmičkou? Není to nikterak velká záhada a k odpověďi se brzy dostanu.
Kronika říká, že za působení starosty Františka Hejzlara z č.p. 33 byla pořízena roku 1886 stříkačka za 600 zlatých a 60 metrů hadic za 54 zlatých. Prvním velitelem byl již zmíněný F. Hejzlar a to od roku 1887. Téhož roku obdržel náš sbor na hasičské potřeby 60 zlatých od jeho veličenstva císaře a krále Františka Josefa I.
28. března 1887 vzniklo družstvo hasičů a tím pádem vznik našeho sboru počítáme od tohoto roku. V roce 1888 byla v Náchodě založena hasičská župa a 11. ledna téhož roku se náš sbor stává jejím řádným členem. Župním dozorcem se stal Adolf Leopold Seidl, pozdější vysoký hasičský činovník pražského ústředí hasičské jednoty. Jeho krásné iniciálky zdobí několik stránek naší pamětní knihy, vždy po přehlídkách sboru.
Většina hasičských spolků od nepaměti pořádá plesy. Jednou ze zajímavých zpráv v kronice je, že v roce 1895 byly v Babí pořádány dva hasičské plesy a to 13. ledna a 24. února. Všechny tyto plesy a další hasičské akce probíhaly v prostorách br. F. Hejzlara až do roku 1903, kdy F. Hejzlar zemřel. Od roku 1904 se pak již všechny plesy konaly v pohostinství Jana Karáska.
V roce 1895 se celý sbor účastnil oslav svěcení nové školní budovy a jeho členové připravili slavobránu z chvojí s nápisem „Vítejte nám“.
V roce 1896 se 12. ledna konala valná hromada a zároveň i volby do výboru. Po přečtení stanov došlo k volbám a byli zvoleni: F. Hejzlar, předseda; A. Macek, velitel; A. Tomek, cvičitel; J. Valášek, pokladník; M. Valášek, jednatel. Dále byli do výboru zvoleni: F. Vít, J. Máslo, J. Čejchan, F. Nývlt. Jako náhradníci: J. Frydrych, A. Molinger, J. Tomáš, A. Linder. Dále byli zvoleni: J. Tomáš, zbrojník; F. Vít, četař; A. Linder, čtenář; J. Frydrych, nadlezec a A. Kymer jako posel sboru.
Při dnešní nechuti vykonávat funkce je až s podivem, kolik tehdejší sbory měly funkcionářů, kteří se podíleli na dobrém chodu sboru.
A nejen funkcemi byli tito hasiči zaměstnání. Samozřejmě plnili svoje nejzákladnější poslání, a to hašení požárů, ať už v blízkém, či vzdálenějším okolí, ale hlavně v naší obci, kde čas od času taktéž vzplál oheň. Např. 9. července 1897 vznikl požár u Františka Víta č.p. 29, který se rozšířil na budovu č.p. 9 Antonína Čejpa. V té době se naši hasiši účastnili hašení požárů, např. V Bělovsi, Pavlišově, Starém Městě i v Bražci.
Bylo zvykem, že hasiči se shromažďovali i při jiných než spolkových příležitostech. Proto častým koloritem většiny událostí, ať už slavnostních, nebo smutečních byli muži v hasičských uniformách. Jednou takovou smuteční událostí v roce 1902 byl pohřeb princezny Bathyldys ze Schaumburg-Lippe. V roce 1906 pak na poslední cestě doprovodili i prince Viléma ze Schaumburg-Lippe.
Babský sbor také udržoval přátelské styky se zahraničními kolegy. Tak např. 28. září 1902 naši hasiči navštívili přátelský sbor ve Slaném (Pruské Slezsko), při příležitosti otevření nové hasičské zbrojnice. Tímto rokem končí, jak lze vypozorovat z kroniky, dohled okresního dozorce A. L. Seidla, který se stává zemským hasičským dozorcem a starostou náchodské župy. Rok 1903 začíná v kronice smutným zápisem. Uvádí, že 15. února zemřel bývalý předseda a dlouholetý člen sboru br. F. Hejzlar č.p. 33, jehož pohřbu se účastnili všichni členové sboru ve výzbroji. V květnu tohoto roku vznikl úderem blesku do obydlí Josefa Truněčka požár. Hasiči místními i okolními byl tento požár „zmírněn na omezené škody“. V srpnu pak bylo delegováno pět členů na sjezd českého hasičstva, spojeného s hasičskou výstavou v Praze.
V roce 1904 vznikl na Babí další velký požár. Začalo hořet v hostinci paní Formanové a vítr jej rozšířil na budovu Jana Pozděny. Po velkém úsilí byl tento požár po šesti hodinách zdolán.
V roce 1911 se sbor účastnil zdolávání pěti požárů s celkovým počtem 78 mužů. Zajímavá zpráva z posledního požáru v tomto roce, který vznikl 31. prosince v Bělovsi, je, že hudec sboru Antonín Macek ml. se zranil a obdržel ze zemského fondu podporu ve výši 14 korun.
V červnu 1912 bylo hlavní událostí uspořádání 25. výročí trvání sboru. Na oslavě se konala valná hromada spojená s přednáškou župního dozorce Vojtěcha Jiráska. Poté byly předány zasloužilým členům diplomy čestného členství. V tomto roce také sbor zakoupil jeden podíl Hasičské pojišťovny za 100 korun.
Další finanční vydání měl sbor v roce 1913, když zakoupil novou stříkačku od firmy Smékal s příslušenstvím za 2100 korun.
Dne 2. února 1914 se stal kuriózní požár. Byl založen v chalupě Matěje Macka, a to jeho synem ze msty. Při této příležitosti byla poprvé použita nová stříkačka, která se velmi osvědčila. Mimo to zde bylo dalších pět sborů, ale ty do hašení nezasáhly, jelikož „babští“ hasili třemi proudy.
Přichází osudný 28. červenec 1914, kdy Rakousko-Uhersko vypovýdá válku Srbsku. Členstvo doufalo, že tato válka bude krátká a odbude se jen mezi těmito státy. Jak hořce se mýlili, zjistili už 5. srpna, kdy byla vypovězena válka Rusku a vše přerostlo ve válku světovou. Dále už jen zápisy vyjmenovávají jména a počty členů, kteří byli odvedeni do armády. V této době i našimi hasiči byla oslavována hrdinná rakouská armáda a byly vyjmenovávány vítězné bitvy. Postupem času, kdy přicházely z fronty zprávy o padlých členech našeho sboru, oslavné věty ustávaly a koncem války už přecházely v otevřený odpor vůči Rakousku a touhu po vlastním státě. Je vidět, že i v těch dávných dobách do hasičství občas zasahovala politika. To, že válka decimovala životy lidí, se nevyhnulo ani našim členům. Na frontu byly povolávány stále mladší ročníky, což se projevilo i u všech hasičských sborů. V květnu 1916 vyšlo nařízení přijímat „jinochy, neb ženy od šestnácti let“ do hasičských sborů. Během války hasičská činnost ustává a jen diky minimu požárů v této době nebylo mnoho výjezdů.
Po skončení 1. světové války začíná nová etapa československého hasičství. Zpočátku byli na všech oslavách přítomni uniformovaní hasiči, ale postupem doby se začal život i ten hasičský vracet do normálních kolejí. Tak například v roce 1919 zasahoval náš sbor v německé obci Slané v počtu osmi mužů. Ještě v dalších letech vyjeli babští hasiči do této obce k požáru. Babí bylo až do roku 1933 obcí pohraniční a sousedila s Německem.
V roce 1921 byl ve sboru zřízen tzv. odbor emeritní a jeho prvními členy byli Josef Středa, Antonín Truněček a Antonín Čejchan st.. O rok později byl založen odbor samaritek (zdravotnic) a jeho členkami se staly Františka Tomková a Božena Čejchanová.
V roce 1923 se v Praze konal Všeslovanský hasičský sjezd, na který odjelo sedm členů našeho sboru. V dvacátém čtvrtém roce obdržel sbor zmotorizovanou stříkačku za 21 000 Kč. Další zápis z roku dvacet čtyři začíná slovy „pro ostudu a paměť našich občanů“. Šlo v něm o to, že bylo potřeba postavit nové hasičské skladiště, protože to původní již nestačilo k uskladnění materiálu. Ovšem nechutná tahanice o pozemky, na kterých se výstavba plánovala celou akci zhatila, jelikož majitelé je nechtěli prodat ani vyměnit. Muselo se proto přestavět a zvětšit skladiště staré. Tato stavba byla dokončena 9. listopadu. Pozitivní činností byla účast šestnácti členů v slavnostních krojích na přivítání prezidenta T. G. Masaryka při průjezdu naší obcí 12. 7. 1924
V průběhu dalších let se stále zvyšuje četnost výjezdů k požárům, hlavně do okolních obcí.
V srpnu 1931 uspořádal sbor finanční sbírku ve prospěch slovenské obce Važec, která téměř celá vyhořela.
Že se hasiči prezentovali na různých slavnostech, dokládá i zápis v kronice, který říká že členové našeho sboru nechyběli ani v roce 1932 při slavnostním dokončení obecního vodovodu.
Po celou dobu první republiky, ve které měli hasiči všeobecně klid na svou práci, snažili se zlepšovat ve výcviku, vybavení technikou a výzbrojí. Nechyběli ani na četných slavnostech a cvičeních. Ještě v roce 1937 důstojně a v relativním klidu oslavili 50. výročí vzniku sboru.
Rok 1938 začal obvyklým plesem v hostinci U Karásků, ale už se blížila mnichovská krize, proto nastal čas na přípravy k obraně republiky. V září 1938, díky mnichovské dohodě se opakovala situace z roku 1914. Byla vyhlášena mobilizace a spousta členů narukovala ke svým vojenským útvarům. Zanedlouho se sice vrátili zpět, ale už se blížil konec republiky.
Počátkem roku 1939 činnost sborů ustává. Valná hromada byla na zásah „shora“ odložena kvůli změně stanov. Konala až 26. února, kdy byl sbor zrušen, a byl založen nový dle změněných stanov. Celá schůze proběhla velice formálně a bývalí činovníci výboru byli opět zvoleni do svých funkcí.
Samotné zápisy z válečného období měly velice chmurný charakter. Například v roce 1940, kdy byly ještě povoleny zábavy, sbor tradiční ples nepořádal, jelikož by výtěžek musel odevzdat německému Červenému kříži. Cvičení se konala jen sporadicky a schůzová činnost, jelikož se musela hlásit policejním úřadům, se změnila na schůze pracovní. A tak další činnost směřovala k nočním hlídkám, sběru starého železa, hader, papíru a kostí. Plesová a jiná zábavní činnost skončila úplně.
V roce 1941 po požáru na Pavlišově bylo dohodnuto, že bude zakoupena nová, lehčí stříkačka. Proto v roce 1942 proběhla finanční sbírka, která vynesla částku 26 000 Kč na novou stříkačku od firmy „Hasičské výrobní družstvo, Čechy pod Kosířem, Morava“ , zbylých 10 500 Kč doplatila obec. Po zkušenostech z konfiskacemi německých okupačních úřadů, kdy byl obci zrekvírován zvon z obecní zvonice pro válečnou výrobu, natřeli hasiči mosazné čerpadlo této stříkačky červenou barvou, aby tomuto problému předešli. Tuto stříkačku vlastní náš sbor dodnes a je po rekonstrukci ve velmi pěkném stavu. V roce 1943 byl německými úřady vydán příkaz na vyhotovení nápisu na zbrojnici „Feurwehrgerätehaus“. Členy moc k činnosti nelákal, byl zhotoven pouze na plátně a byl jím překryt nápis český. Také způsob jak vyjádřit dočasnou věčnost.
V tomto roce byla také zřízena požární nádrž na pozemku pana Hejzlara ve statku č.p. 1.
V roce 1945 během osvobozování Náchodska někteří členové pomáhali při odzbrojování ustupujících německých vojáků a naše samaritánky ošetřily několik vojáků rudé armády.
Záhy nastala léta oslav, hojných cvičení a ještě hojnějšího schůzování. To že stále hrozilo nebezpečí požárů a ty také bývaly, nenechávalo hasiče v klidu a nasazovali všechny síly a prostředky na jejich zdolávání. Po válce se také navrátil fenomén pořádání hasičských plesů. Vždy každý nový rok začínal touto společenskou událostí.
V roce 1947 byl zakoupen hasičský automobil Walter.
V roce 1948 byl babský sbor pověřen uspořádáním obvodního sjezdu hasičů. Bylo naplánováno, že se s tímto sjezdem spojí i oslavy 60. výročí založení sboru. Celé oslavy se konaly na hřišti DTJ a přípravy na ně byly dost problematické. Počítalo se s velkou návštěvností a kvanta lidí chtěla také jíst a pít. Poválečné hospodářství fungovalo na přídělový systém a na volném trhu byl nedostatek potravin. Hasiči problém vyřešili tím, že udělali mezi občany sbírku, tentokrát potravinových lístků, aby pokryli nároky návštěvníků, kterých bylo okolo dvěstě padesáti. Ze zápisu je mimo jiné patrné, že oslavy se velice vydařily a pro sbor vynesly nemalé finanční prostředky.
Přišel rok 1950 a tím i pro drtivou většinu našich občanů nedobrovolné připojení k městu Náchodu. Tím pádem v roce 1951 došlo k reorganizaci a obce, které byly sloučeny s Náchodem, tvořily jednu hasičskou jednotu a v přidružených obcích zůstávala pouze požární zásahová družstva. Ostatní členové mimo zásahová družstva byli zapsáni do hasičské jednoty v Náchodě.
Do této doby se konávaly volby 1x za tři roky, nadále každý rok. Díky reorganizaci upadala činnost babských hasičů na téměř válečnou úroveň.
Od roku 1952 už hasiči přestali být bratry a museli se oslovovat „soudruhu“, což nelibě nesli hlavně starší členové. Od té doby byla do hasičských jednot opět masívně zaváděna politika.
V roce 1953 se náš sbor účastní hašení požáru ve Slaném v Polsku. Ano, je to totéž Slané jako před válkou, ale po „rekonstrukci“ evropských hranic vítěznými mocnostmi jsme tentokrát sousedili s Polskem.
V roce 1954 se z Hasičské jednoty stává Československý svaz požární ochrany. Za dobré soutěžní výsledky byl našemu družstvu přidělen hasičský automobil Praga RN se stříkačkou PS 8 a příslušenstvím. Opět jednou z hlavních činností byly žňové hlídky, kterých se tentokrát aktivně účastnila i hasičská mládež.
V následujících letech sbor žil cvičeními, soutěžemi, výchovou mládeže a samozřejmě i hašením požárů. Nechyběly ani časté brigády jak pro sbor, tak i např. v zemědělství.
Od sedmdesátých let dvacátého století se zápisy v kronikách hemží plněním závěrů různých sjezdů KSČ a pětiletých plánů, ale o samotné hasičině jich je jen poskrovnu. Převládá spíše společenská činnost jako plesy, výlety apod.
V roce 1978 konečně proběhla oprava fasády na budově zbrojnice s krásně vyvedeným nápisem „Hasičská zbrojnice“ a historickým znakem. V tomto období také probíhaly pravidelné preventivní prohlídky budov v obci. Bývalo zkontrolováno vždy něco mezi 80 – 90 domy našich spoluobčanů. Byl to jistě zásah do jejich soukromí, na druhou stranu hasiči poradili jak řešit problémy v domech, a předcházeli tak jistě mnohým požárům. Navíc je dobré si uvědomit, že tyto prohlídky hasiči prováděli zdarma a občané je rovněž neměli zpoplatněny.
I když to na Náchodsku nebývá obvyklé, v roce 1979 se rozvodnila řeka Metuje a způsobila tak velké záplavy. Čtyři naši členové i s technikou působili při odstraňování následků této katastrofy v Náchodě a Bělovsi. V těchto dobách se naší obci vyhýbaly požáry a tak byl čas provozování velmi rozšířeného požárního sportu.
Jak naše technika stárla, tak i přes maximální úsilí bylo vozidlo Praga bylo stále častěji nepojízdné.
Stalo se tak i na Silvestra, na přelomu let 1986/87, kdy vypukl požár zdejší tělocvičny z důvodu zazděného trámu do komína. I přesto se nám podařilo rozvinout hadicové vedení od hydratů a začít hasit. Po příjezdu hasičských cisteren jsme je plnili vodou.
O dva roky později po úderu blesku do jedné z chalup v ul. Ryšavého vznikl další velký požár, při kterém jsme pomáhali profesionálním hasičům z náchodského útvaru. Poté jsme drželi dohlídku až do ranních hodin.
Po roce 1989 jsme přestali být požárníky a stali jsme se opět hasiči. Nové společenské změny všeobecně hasiče oprostily od politizace a doufejme, že to tak už zůstane. V polovině devadesátých let dostáváme nové vozidlo DA-12 Avia 31 s novějším typem stříkačky PS 12. Zároveň se také sbor omlazuje a daří se mu i na hasičských soutěžích.
V novém tisíciletí se začínají opakovaně strhávat ničivé povodně na území celé republiky. Město Náchod, pod které naše jednotka patří, vysílá na pomoc městu Terezínu skupinu hasičů, s kterou odjíždí i dva naši členové. V roce 2005 se ustavuje nová jednotka (JSDHO), do které nastupuje 10 hasičů. V letech 2008 a 2009 jsme organizovali humanitární sbírky pro další oblasti postižené povodněmi. V těchto těžkých chvílích naši občané prokázali velikou sounáležitost s potřebnými lidmi v zaplavených krajích a vybralo se velké množství materiálu.
Tak jako před osmi lety odjíždí na pomoc povodněmi postižené obci Višňová tři naši členové. Bylo sice již po povodni, ale likvidovaly se škody a následky napáchané velkou vodou.
V roce 2010 byla obnovena práce s mládeží.
Rok 2013 přinesl velké povodně opět na Terezínsku a pět našich členů s ostatními náchodskými kolegy odjeli na pomoc. Pracovalo se v zatopených obcích v okolí Terezína.
Od padesátých let pracuje v Náchodě nedříve městský a poté okrskový výbor, ve kterém máme po celou dobu zastoupení a od poloviny devadesátých let i v těch nejvyšších funkcích. Tento okrskový výbor v současné době organizuje pro své sbory, kterých je v okrsku 13, zvyšování odborností a způsobilosti, okrskové soutěže a cvičení, kterých se vždy účastníme. Mimo to působíme i v asistenčních hlídkách a snažíme se ve spolupráci s dalšími spolky z Babí působit i na poli kulturním.
Další naší činností jsou i požární cvičení na budovu zdejší základní školy. Zde se snažíme spolupracovat s pedagogickým sborem tak, aby tato cvičení byla zajímavá i pro samotné žáky.
V neposlední řadě naši členové odpracovávají nesčetné hodiny, a to ve svém volném čase na údržbě a obnově techniky, výzbroje, výstroje a budově zbrojnice.
Petr Hornych
Betonová hranice
Od roku 1933, kdy nastoupivší Adolf Hitler projevoval agresivní politiku vůči svým sousedům, obávali se tito o svoji bezpečnost. Jedním z největších trnů v oku Hitlerově byla Versailleská smlouva z roku 1919, kterou on sám nazýval „versailleskou konstrukcí“. Připravila Německo po I. světové válce o 13% území s 6,5 miliony obyvatel a navíc německý Reischwehr (tehdejší něm. armáda) mohla mít jen 100 000 můžů. Po nástupu do funkce říšského kancléře začal Hitler rozšiřovat zprvu skrytě vyzbrojováním příslušníku SA vojenskou moc, po dvou letech však už zcela oficiálně budoval novou armádu Wehrmacht.
V československých vojenských kruzích tak začala debata o způsobu obrany republiky. Možnosti byly dvě, a to významnou motorizací armády, nebo opevněním hranic po vzoru francouzké Maginotovi línie.Nakonec zvítězila varianta opevňování hranic, a tak v březnu 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) a dále jako výkonný orgán bylo založeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které vedl brig. generál Karel Husárek. Díky němu se také tomuto pásu opevnění říkalo Husárkova línie.
Dodnes se vedou plamenné diskuze (nejvíce pak mezi laickou veřejností) o tom, zda by byla tehdejší armáda schopna ubránit republiku před německou agresí, potažmo zdali se měla ČSR vůbec bránit. V první řadě si je nutné uvědomit, že opevnění nebylo plánováno na totální ubránění republiky, ale mělo sloužit k odražení prvních útoků nepřítele, aby po vyhlášení mobilizace mohlo dojít ke zformování č.s. vojsk a otevření druhé fronty ze strany Francie, jak bylo dáno vojenskými smlouvami mezi ČSR a Francií. Dále pak je nutné vzít v potaz stavební nedokončenost a nedozbrojené objekty. Jedinými plně vyzbrojenýmy objekty byly lehké objekty vz. 37, a to na obranu jistě nestačilo. Potom tedy veškeré debaty o naší obraně jsou irelevantní, zvláště pak v situaci, kdy uspokojivou odpověď nejsou schopni poskytnout ani vojenští odborníci či historikové.
Na území našeho katastru v úseku označovaném E-2 Náchod-sever bylo započato s výstavbou malé pevnůstky vz. 36 na svahu proti dnešnímu celnímu deklarantu CDS. Jelikož tyto objekty měly systém čelní palby a byly málo opevněné, od jejich další výstavby bylo upuštěno. V roce 1937 však již na Babí započala masívní výstavba opevnění všech kategorií. Jednalo se o dvě línie lehkých pevnůstek vz. 37 a pět izolovaných, těžkých srubů pod označením N-S 86 až 90. Tyto těžké objekty měly i svá krycí jména jako Havlíček, Les, Transformátor, Dvoják a Lom.
Stavbu lehkého opevnění v podúseku Babí prováděla stavební firma Goldschmit a Hartman z Náchoda, těžké objekty pak stavěla firma LANNA a.s. z Prahy. Všechny byly do roku 1938 stavebně dokončeny a vyzbrojeny.
Pokud si odmyslíme osobní zbraně jako jsou pistole vz. 24, samopal vz. 38 a puška vz. 24, tak nejčastější zbraní byly kulomety lehký vz. 26 a těžké vz. 24 a 37, všechny mající ráži 7,92 mm. Dále pak častou byla zbraň L1. Ta se skádala z protitankového kanónu ráže 47 mm a s ním spřaženého těžkého kulometu vz. 37. Jednalo se o velice účinnou zbraň. Na tisíc metrů prostřelila 50 mm silný pancíř a pomocí kulometu ještě „vyčistila“ živou sílu v okolí útočné vozby.
Celý systém pevnostní línie spočíval na přehradné palbě mezi jednotlivými objekty, ze kterých vždy na ten sousední bylo vidět díky rovnému terénu nebo lesními průseky mezi nimi. Dále pak mezi objekty byly vybudovány protipěchotní a protitankové překážky. Jednotlivé objekty byly taktéž obehnány překážkami z ostnatého drátu a jeho nosníky, tzv. prasečími ocásky. Další překážkou pak byly jehly, dva U profily svařené k sobě a hustě vsazené do betonových prahů, dlouhých stovky metrů. Z těch protiankových pak nejvýznamější byly i železobetonoví ježci, ocelové rozsocháče a protitankové příkopy. Díky tomuto systému byly jednotlivé objekty z čelního pohledu málo rozpoznatelné, a tím pádem špatně zaměřitelné dělostřelectvem. Těžké objekty bývaly ve valné většině dvoupatrové, kde v horním patře byly bojové kasematy se zbraněmi a v podzemním patře pak prostory pro ubykace, filtrovna, sociální zařízení, vrtaná studna, sklady munice, proviantu apod.
Osádku každého srubu tvořílo 16 až 35 vojáků, vždy podle potřeby. V pevnůstkách vz. 37, takzvaných řopících (název vznikl podle ředitelství opevňovacích prací) bývala zpravidla osádka o čtyřech mužích. Vojáci z babského opevnění patřili k 18. hraničářskému pluku. Hraničářské pluky byly speciální vojska cvičená právě k ovládání zbraní a boji z pevnostních objektů. Mírový počet mužstva u 18. pluku měl činit 2508 mužů a válečný počet byl zvýšen na 3029 mužů, velitelem pluku byl pak plk. pěch. Mikuláš Josef Janovský.
Dodnes zející prázdnotou torza některých objektů zvelebili členové klubů vojenské historie a opatřili je původní výzbrojí a vybavením, čímž vznikla velmi působivá vojenská muzea. Jedním z takových bylo donedávna činné i na Babí, nedaleko bývalého kravína. Byla to pevnůstka vz. 37, vyzbrojená lehkým kulometem a původním vybavením z roku 1938. V dnešní době však už toto malé muzem je mimo provoz.
V době okupace byla většina „řopíků“ odstřelena, mimo ty, které byly v blízkosti budov. Ty zas byly důsledně vyzděny, aby jich nebylo možno použít pro říši nepřátelskou činnost. Z těžkého opevnění pak byly vytrhány zvony a kopule a odvezeny na stavbu různých německých opevnění v Evropě.
Jedinou funkcí celého československého opevnění bylo pak to, že si na něm wehrmacht nacvičoval útok na Maginotovu línii ve Francii a také si na něm němci zkoušeli účinnost dělostřelecké munice.
Petr Hornych
Plakát k oslavám
Betonová hranice
Od roku 1933, kdy nastoupivší Adolf Hitler projevoval agresivní politiku vůči svým sousedům, obávali se tito o svoji bezpečnost. Jedním z největších trnů v oku Hitlerově byla Versailleská smlouva z roku 1919, kterou on sám nazýval „versailleskou konstrukcí“. Připravila Německo po I. světové válce o 13% území s 6,5 miliony obyvatel a navíc německý Reischwehr (tehdejší něm. armáda) mohla mít jen 100 000 můžů. Po nástupu do funkce říšského kancléře začal Hitler rozšiřovat zprvu skrytě vyzbrojováním příslušníku SA vojenskou moc, po dvou letech však už zcela oficiálně budoval novou armádu Wehrmacht.
V československých vojenských kruzích tak začala debata o způsobu obrany republiky. Možnosti byly dvě, a to významnou motorizací armády, nebo opevněním hranic po vzoru francouzké Maginotovi línie.Nakonec zvítězila varianta opevňování hranic, a tak v březnu 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) a dále jako výkonný orgán bylo založeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které vedl brig. generál Karel Husárek. Díky němu se také tomuto pásu opevnění říkalo Husárkova línie.
Dodnes se vedou plamenné diskuze (nejvíce pak mezi laickou veřejností) o tom, zda by byla tehdejší armáda schopna ubránit republiku před německou agresí, potažmo zdali se měla ČSR vůbec bránit. V první řadě si je nutné uvědomit, že opevnění nebylo plánováno na totální ubránění republiky, ale mělo sloužit k odražení prvních útoků nepřítele, aby po vyhlášení mobilizace mohlo dojít ke zformování č.s. vojsk a otevření druhé fronty ze strany Francie, jak bylo dáno vojenskými smlouvami mezi ČSR a Francií. Dále pak je nutné vzít v potaz stavební nedokončenost a nedozbrojené objekty. Jedinými plně vyzbrojenýmy objekty byly lehké objekty vz. 37, a to na obranu jistě nestačilo. Potom tedy veškeré debaty o naší obraně jsou irelevantní, zvláště pak v situaci, kdy uspokojivou odpověď nejsou schopni poskytnout ani vojenští odborníci či historikové.
Na území našeho katastru v úseku označovaném E-2 Náchod-sever bylo započato s výstavbou malé pevnůstky vz. 36 na svahu proti dnešnímu celnímu deklarantu CDS. Jelikož tyto objekty měly systém čelní palby a byly málo opevněné, od jejich další výstavby bylo upuštěno. V roce 1937 však již na Babí započala masívní výstavba opevnění všech kategorií. Jednalo se o dvě línie lehkých pevnůstek vz. 37 a pět izolovaných, těžkých srubů pod označením N-S 86 až 90. Tyto těžké objekty měly i svá krycí jména jako Havlíček, Les, Transformátor, Dvoják a Lom.
Stavbu lehkého opevnění v podúseku Babí prováděla stavební firma Goldschmit a Hartman z Náchoda, těžké objekty pak stavěla firma LANNA a.s. z Prahy. Všechny byly do roku 1938 stavebně dokončeny a vyzbrojeny.
Pokud si odmyslíme osobní zbraně jako jsou pistole vz. 24, samopal vz. 38 a puška vz. 24, tak nejčastější zbraní byly kulomety lehký vz. 26 a těžké vz. 24 a 37, všechny mající ráži 7,92 mm. Dále pak častou byla zbraň L1. Ta se skádala z protitankového kanónu ráže 47 mm a s ním spřaženého těžkého kulometu vz. 37. Jednalo se o velice účinnou zbraň. Na tisíc metrů prostřelila 50 mm silný pancíř a pomocí kulometu ještě „vyčistila“ živou sílu v okolí útočné vozby.
Celý systém pevnostní línie spočíval na přehradné palbě mezi jednotlivými objekty, ze kterých vždy na ten sousední bylo vidět díky rovnému terénu nebo lesními průseky mezi nimi. Dále pak mezi objekty byly vybudovány protipěchotní a protitankové překážky. Jednotlivé objekty byly taktéž obehnány překážkami z ostnatého drátu a jeho nosníky, tzv. prasečími ocásky. Další překážkou pak byly jehly, dva U profily svařené k sobě a hustě vsazené do betonových prahů, dlouhých stovky metrů. Z těch protiankových pak nejvýznamější byly i železobetonoví ježci, ocelové rozsocháče a protitankové příkopy. Díky tomuto systému byly jednotlivé objekty z čelního pohledu málo rozpoznatelné, a tím pádem špatně zaměřitelné dělostřelectvem. Těžké objekty bývaly ve valné většině dvoupatrové, kde v horním patře byly bojové kasematy se zbraněmi a v podzemním patře pak prostory pro ubykace, filtrovna, sociální zařízení, vrtaná studna, sklady munice, proviantu apod.
Osádku každého srubu tvořílo 16 až 35 vojáků, vždy podle potřeby. V pevnůstkách vz. 37, takzvaných řopících (název vznikl podle ředitelství opevňovacích prací) bývala zpravidla osádka o čtyřech mužích. Vojáci z babského opevnění patřili k 18. hraničářskému pluku. Hraničářské pluky byly speciální vojska cvičená právě k ovládání zbraní a boji z pevnostních objektů. Mírový počet mužstva u 18. pluku měl činit 2508 mužů a válečný počet byl zvýšen na 3029 mužů, velitelem pluku byl pak plk. pěch. Mikuláš Josef Janovský.
Dodnes zející prázdnotou torza některých objektů zvelebili členové klubů vojenské historie a opatřili je původní výzbrojí a vybavením, čímž vznikla velmi působivá vojenská muzea. Jedním z takových bylo donedávna činné i na Babí, nedaleko bývalého kravína. Byla to pevnůstka vz. 37, vyzbrojená lehkým kulometem a původním vybavením z roku 1938. V dnešní době však už toto malé muzem je mimo provoz.
V době okupace byla většina „řopíků“ odstřelena, mimo ty, které byly v blízkosti budov. Ty zas byly důsledně vyzděny, aby jich nebylo možno použít pro říši nepřátelskou činnost. Z těžkého opevnění pak byly vytrhány zvony a kopule a odvezeny na stavbu různých německých opevnění v Evropě.
Jedinou funkcí celého československého opevnění bylo pak to, že si na něm wehrmacht nacvičoval útok na Maginotovu línii ve Francii a také si na něm němci zkoušeli účinnost dělostřelecké munice.
Petr Hornych
Pěchotní srub N-S 88 Transformátor
Upomínka na život vojáků v naší obci